Studentský deník z Papui 2015

V úterý 28. 7. jsme ve 2:00 vyrazili plni očekávání na čtyřhodinovou cestu do Budapešti. Na jednom z odpočívadel nám duchapřítomný Aleš poskytl originální zubní kartáček v podobě chorvatské hruškovice. S čistými ústy jsme dojeli na letiště, kde jsme svou bagáž zabalili do krásných zelených folií a nevědomky tak vytvořili malou mimozemskou Zoo. Mikroskop s námi letí coby příruční kabelčička ze dnů módy v Paříži.

První letba probíhala za pomoci katarských aerolinek. Byli jsme zde královsky pohoštěni a napití a nasycení jsme v pořádku a načas přistáli v Dauhá. Tady jsme 6 hodin korzovali a šopovali, ale ani za tu dobu jsme nebyli schopní objevit všechna zákoutí a letištní úkryty. Devítihodinovou cestu do Manily nás uniformní katarské letušky opět ládovaly spoustou jídla a pití. Po té, co Fanda prošel karanténní prohlídkou, jsme se (na čas!) dostavili do hlavního města země zaslíbené – do Port Moresby.

30. 7. nás v Port Moresby s úsměvem vítal celník, pokoušejíc se zdanit všechna naše vědátorská bádátka. Šuspa ho nakonec polopigin, poloanglicky přesvědčil, že kvanta ependorfek, pastí na savce, jehel, lepidel, kyselin a jiných, často těžce identifikovatelných, ale lehce zatajitelných předmětů, není problém proclít za 100 Kina (ca. 900 Kč). První ochutnávkou papuánské kultury nám při pochůzce kolem letiště byly popelnice pokryté rudými plivanci místních žvýkačů betele, které vypadaly jako by byly soukromým rituálním popravištěm nově přicestujivších. Při krátkém čekání na vnitrostání let se Aleš stihl seznámit se třemi Papuánkami (šikovnej kluk J). Po hodinovém letu jsme stanuli na půdě provincie Madang a přesunuli se na výzkumnou stanici do Nagady.

Zabavené předměty: šuplera 1ks, zapalovač 1ks, izolepa 1ks.

Již druhý den (31. 7.) jsme odcestovali do Wanangu, jež se nám měl stát pralesním domovem v příštích čtrnácti dnech. Po tříhodinové kochačce jsme se za samých óch a ách a při doprovodu rajčích symfonií doplazili do terénní stanice. Máme obří radost, že jsme stačili nejpomalejším nosičům i přesto, že to byly ca. desetileté děti s našimi veletěžkými bágly na zádech. Několikadenní pot jsme poprvé a taky naposledy smyli jediným tropickým deštěm, který nás přivítal hned po příchodu (díky El Nino je na Papui extrémně suchá sezona). První tři dny nás Vojta a místní znalci přírod začali seznamovat s krásami nížinného tropického lesa. Během dne jsme rozvěsili sítě na chytání ptáků a netopýrů a nalíčili pasti na savce. Hned následujícího rána nám Fanda s nadšením oddemonstroval prvního chyceného bandikuta. Úspěšnost savčích pastí si držela svůj standard a po celou dobu jsme do nich chytali rozličné potvůrky. Mezi nimi nechyběly ani skvosty jako wallabi, či dokonce nejobávanější a smrtelně jedovatý had námi navštívené oblasti, death adder. Po večerech jsme měli příležitost filozofovat u rustikálních hmyzáků, které jsme chytali na světlo.

Po úvodu do života a chování se v pralese jsme se začali rozdělovat do projektových skupinek tvořených dvěma Papuánci a jedním českým studentem a vymysleli jsme rozličná témata pralesního bádání. Následujících deset dní jsme se tedy věnovali svým projektům a dál pokračovali v ukázkách místní fauny a flóry. Témata projektů křižovala množství biologických oborů. Zkoumali jsme substrátovou specificitu rozsivek, rozdílnou abundanci octomilek v korunách a podrostu, invazní rostliny rozdílných habitatů, vliv množství latexu fíkusů na požer nosatcovitými brouky, strukturální diverzitu hálek v primárním a sekundárním pralese, schopnost přežití semenáčků pod jejich mateřskými stromy, hostitelskou specificitu pepřů, porovnání efektivity dvou metod sběru žab v čase a prostoru, trade-off mezi produkcí latexu a počtem trichomů u několika druhů fíkusů a atraktivitu těkavých látek vylučovaných rostlinami pro predátory plastelínových housenek. O naše přežití se starala skvělá Dolly, která byla i přes omezené množství ingrediencí schopná připravit vynikající pochoutky, před kterými by budějická menza smekla klobouk. Počas vaření si navíc prozpěvovala papuánské písně a byla celá veselá. Dlouhé tropické večery jsme si krátili multikulturními hudebními vložkami. Zpívaly se písničky mnoha žánrů a chutí, z nichž by se ne všechny (speciálně Šuspovo produkce) měly překládat do pigin. O čistotu našich těl a oblečení se staraly dvě El Ninem ovlivněné řeky (tedy spíše potůčky). Mezi další typické projevy tropického počasí patřilo nadměrné sucho a chladné noci. Takže nám sice nehnily škrábance, nicméně jsme se museli patřičně přioblékat. Všechna potřebná data jsme posbírali a můžeme se tedy přesunout do nedaleké vesnice Wanang na tradiční slavnost sing-sing doprovázenou prasečími hody…

… Po krátké odmlce se znovu hlásíme z Papui.

V pátek 14. 8. jsme se tedy brzy ráno za doprovodu nosičů vypravili na cestu do vesnice Wanang, kde nás měla čekat tradiční slavnost sing-sing. Cestu pralesem jsme zvládli neobvykle rychle a už v 11 hodin dopoledne se dostavili na místo, odkud jsme měli být auty odvezeni. Jak už to tak na Papui bývá, ve smluvenou dobu nebylo po autech ani vidu ani slechu. Tak jsme se v poledním žáru vydali prašnou cestou po svých. Když jsme se s jazyky na vestě doplahočili na kraj vesnice, začala nás míjet domluvená auta. Později jsme se dozvěděli, že příčinou jejich zpoždění byl tvrdý spánek řidičů.

Po svlažení našich uťapkaných křehkých evropských nožiček v řece jsme se vrátili k již připravenému mu-mu (speciální highlanderská pochoutka z prasete, zeleniny a množství rozličných druhů brambor a banánů připravovaná v jámě na horkých kamenech zabalených v listech banánů) a nacpali si břuchy k prasknutí. Naše skupina vyfasovala mimo jiné i pořádný flák krásného čerstvého masa, ze kterého měla připravit český guláš. Papuánské ingredience se ovšem s těmi potřebnými na guláš příliš neshodovaly, jali jsme se tedy uvařit interkontinentální mišmaš. V čele se šéfkuchařem Jurajem tak vzniklo dílo netušených chutí. Všichni, včetně náčelníka vesnice Filipa si dali s gustem do nosu. Později došlo i na marinovaná žebra a škvarky. Těmi, buďme upřímní, jsme nakrmili především Honzu.

Slavnost měla začít v devět hodin večer, ale abychom si snad nemysleli, že jsou Papuánci dochvilní, začátek sing-singu byl odložen na půl dvanáctou. Celí uzívaní jsme ale vydrželi a na konec dlouhého čekání nelitovali. Wanangští, muži i ženy, vystrojení v tradičních krojích s rajčími aplikacemi, začali tančit okolo kůlu v doprovodu dunivých bubnů kundu a zpěvu. Vendy, Máňa, Katka (řádně zbetelené) a Fanda se přidali do víru dění a zatančili si s domorodci. Ostatní šli pochvíli spát. 

K ránu (15. 8.) se celá česká divize probudila na prkenné podlaze s bolavými zády a prokřehlými údy. Po snídani jsme se však opět plni optimismu a energie rozloučili s vesničany a vyrazili do Nagady. Nele (the tall one blondie) nebylo dobře. Skoro u cíle naší dlouhé cesty jsme se stavili na několika marketech a vykoupili veškeré ovoce a ořechy (od mučenek, přes banány a papáju a ananas a mango, po oříšky rozličných chutí, vůní a barev). Největším skvostem v nezměrné kupě cizokrajných dobrůtek byla annona, královna všech ovocí. Juraj prohlásil: „prátelé, tak takhle chutná exotika“. Měl pravdu pravdoucí.

Následující dva dny jsme věnovali analýzám dat nasbíraných v pralese. Práci jsme prokládali šnorchlením na krásně zachovalém korálovém útesu. 

V úterý 18. 8. jsme se vydali na dvoudenní výlet na ostrovní sopku Manam (všimni palindrom). V poledne jsme dorazili do rozlehlé pobřežní vesnice Bogia, vzdálené 18 km mořmo od Manamu. S pocitem, že jsme se ocitli na kýčovité pohlednici s nápisem Welcome to Paradise jsme se kochali zběsile čmoudícím kuželem a rudým zapadajícím sluncem. Koupačku ve vlnách jsme odnesli rozedřenými končetinami, ale v přívalu endorfinů nám to vlastně moc nevadilo. Večer jsme ulehli do vyhřátého písku, který velmi rychle vychladl. Ráno jsme se probudili a písek jsme měli úplně všude. V 6:00 papuánského času jsme se v 9:00 nalodili na tři banana boaty. Důvodem zpoždění byly zčásti oprávněné obavy kapitánů z rozbouřeného oceánu. Během třičtvrtěhodinové cesty jsme dostali darem moře důkladnou slanou sprchu. Vylodili jsme se na hlavním lávovém proudu a se zájmem si prohlédli primární sukcesi. Po spěšné Šuspovo přednášce jsme zahájili rychlý ústup, neb moře začalo opravdu bouřit. Na cestě zpátky nás kus cesty provázel delfín a ti, kterým bylo opravdu špatně, viděli létat i ryby. Na konec jsme v pořádku přirazili k břehům Bogie, kde nás vítaly milé bogijské děti. Většinu z nás štědří domorodci obdarovali bilumem, na oplátku od nás dostali sladkosti, náramky a přívěsky. Celá scenérie byla tak dojemná, že korelovala s kýčovitým vzezřením celé vesnice a nám se odtud vůbec nechtělo. Se slzami na víčku jsme přece odjeli a po setmění dorazili zpátky do výzkumné stanice.

Čtvrtek 20. 8. byl zasvěcen dalším analýzám a tvorbě prezentací. Abychom se neupracovali, měli jsme možnost vyjet prozkoumat nedaleké mangrovy. Fandovi se podařilo za pomoci místních dětiček objevit i vytoužené lezce.

V sobotu se zúčastníme cultural show, kterou pořádá madangská Univerzita nebeských mocností…

… To be continued